Historie chovu ovcí

  Chov ovcí jako jeden z oborů a zájmů zemědělství je datován na dnešním území ČR již k 9. století. Pro svůj mnohostranný užitek a vysokou odolnost vůči klimatickým podmínkám bylo toto zvíře jednou z nejlepších možností pro obživu tehdejší společnosti. Společně s kozou tak dnes patří ovce mezi nejstarší domestikovaná zvířata. Z historických pramenů došlo k rozvoji v oblasti Karpat a Beskyd k valašnicko-salašnického způsobu chovu. Jednalo se o hrubovlnné ovce. Ve 14. století se na našem území podílel chov ovcí přibližně 75% na stavu všech v tehdejší době hospodářsky chovaných zvířat.

  Mezníkem v historii pak byl feudalismus. O ovce se tehdy starali mistři ovčáci, kteří tvořili samostatný a zcela svobodný 4 stav. Jejich práce byla vysoce ceněna a tento stav požíval zvláštních výsad a práv (svobodné ženění a další).

  Chov ovcí se postupně vyvíjel, až postupem doby s přispěním několika krizí došlo k snížení objemu chovaných zvířat. V roce 1837 bylo vedeno 2 228 000 chovaných ovcí, zatímco k roku 1935 je udáváno něco málo přes 40 000. V pozdějším období stavy postupně kolísaly a k roku 1990 je oficiálně udáváno 429 714 ks.